St online „Bažant“, Irina Grekovová – Litry
Pocit létání, když necítíte své tělo, je hrozný. Létání – ale ne lehkost, ale prudká tíha. Nese a zároveň tlačí.
Dlouhé okno je nepřístupné – nedá se k němu vystoupit, nedá se dovnitř podívat. Tam, vpravo, v přístavu, pravděpodobně stále tančí jeřábi, ale ne pro něj.
Znovu jeřáb – zcela bezuzdný. Znovu musel utéct do dětství. Dětství bylo plné jiných zvuků: vzpomínal, slyšel, jasně až iluze, klapot kaštanů padajících na prašnou, pružnou zemi.
Země jako taková, země jako půda, je člověku obzvláště blízká v dětství. Od výšky čtyř nebo pěti let růstu je viditelná ve všech svých detailech, až po nejmenší jantarové zrnko písku, až po kousek skla, šikmo vyřezaný do prachu.
Zahrada u domu byla velká a rozlehlá. Lokty stromů se opíraly o plot. Když se s Varjou procházeli po zahradě, z nějakého důvodu kaštany vždycky padaly jeden po druhém. Ťuk, ťuk, ťuk – kaštany dopadaly na zem. I když, přesně vzato, mohly padat jen na podzim. Ale byla tu i zima, jaro a léto!
Když zelená koule dopadla na zem, občas praskla a odhalila uvnitř další, menší, zářivě hnědou, nalakovanou (ve skutečnosti to byl ten kaštan). Ohnivě hnědá, šíleně hnědá. Bylo těžké uvěřit, že je nepoživatelná: příliš krásná! Stále ji chtěl zkusit, i když jeho matka říkala: ne. Jednoho dne se zakousl do slupky, ucítil ostrou, svíravou chuť a přesvědčil sám sebe: ne.
Pořád si pamatuji tu chuť. Hořkou zášť na jazyku. Možná to byla moje nejranější vzpomínka? Ne, možná byla jiná ještě dřívější.
Ten chlapec stojí u okna a dívá se do zahrady. Země, obvykle tak detailní, se shora, z druhého patra, zdá pevná a monochromatická. A obloha nad zahradou je nevinně modrá, slabě slunečná – blíž než země. Ten chlapec chce letět do nebe. Zdá se mu, že létat umí, jen se o to musí pokusit. Ale nedokáže se k tomu přimět, drží se okenního parapetu svými krátkými prsty…
Ano, tohle je ta nejstarší vzpomínka, protože jeho sestra Varja tu ještě není (byla u kaštanu). Proč tam není? Nemůže chodit? Nebo se vůbec nenarodila? Nepravděpodobné, protože byla jen o rok a půl mladší než on.
Celé dětství strávil vedle ní. Obyčejná, našpulená, s rudými copánky. Vždycky tu byla – společnice i otrokyně. „Přines kaštan,“ přikázal. „Ne tenhle, ale tamten.“ A ona ho poslušně přinesla – ne tenhle, ale tamten.
Nestěžovala si. Mohla se urazit, ale ne rozzlobit. Ledaže by ji to dohnalo k slzám.
Také z raného, velmi raného dětství: klavír. Černé leštěné masivní dřevo, zpočátku děsivé (vlk?), pak povědomé. Bronzové svícny – daly se otáčet. Bělost svíček tělové barvy. Šroubovací stolička. Jejím otáčením se dala zvedat a snižovat. Pronikavé vrzání stoličky při otáčení. Velké bílé klávesy, černé zuby plochých a kytarových kláves…
Tomu chlapci pravděpodobně ještě nebyly ani tři roky, ale už si otáčel stoličku co nejvýš, šplhal na ni, odkláněl víko a něco hrál. Někdy to bylo něco, co slyšel, a někdy to bylo jeho vlastní (stále nedokázal rozlišit své od cizích: všechno to byla hudba).
Sestra Varja se zrzavou hlavou koukala dole, pod klávesami. Dívala se na něj zespodu – oddanýma očima jako knoflíky. A on se vznášel a letěl na hudbě do té samé bleděmodré oblohy…
Hudba! Jako dítě pro něj tolik znamenala. Mnohem víc než láska a ženy, které pro něj znamenaly později jako dospělý. Hudbu bylo možné srovnat jedině s jeho matkou. Svou matku bezmezně miloval.
Začal komponovat velmi brzy, ve třech nebo čtyřech letech. „Malý Mozart,“ říkali mu a o něm jeho známí. Nevěděl, kdo Mozart je, ale chápal, že je chválen, a byl na něj hrdý. Skromně sklopil oči s vějířovitě rozevřenými řasami. Také se mu líbila ta dvojice slov „absolutní sluch“. Něco velmi dobrého, nebylo jasné co, ale byla to jeho zásluha, jeho sláva.
A jeho sluch byl vskutku mimořádný. Znal každou notu od zraku i jménem. Někdo stiskl klávesu a on se odvrátil, zavřel oči a neomylně ji pojmenoval: „B“ nebo „G“. Co na tom bylo překvapivého? Bylo stejně nemožné splést si „B“ a „G“ jako sleď s malinovou marmeládou.
Představoval si každou notu jako malou osobu, živého tvora, s vlastní tváří, jménem, výrazem. Jedna mrkla, druhá se usmála, třetí se zamračila. Dokázal je rozlišit nejen jednotlivě, ale i v akordu, dokonce i v falešném. Snadno ho rozdělil na samostatné zvuky a každý z nich pojmenoval.
Toto si zachoval – absolutní sluch. Toto ho stále spojovalo s „tím klukem“, ačkoli od té doby se toho hodně promrhalo, ztratilo, vypilo. Až doteď – nebo spíše před svou nemocí, v tom druhém životě – rád předváděl nějaký trik, když se naskytla příležitost. Požádal někoho, aby se oběma rukama opřel o klávesy v jakékoli poloze, a on sám, líně a ledabyle zavřený s očima, vyjmenoval všechny noty. Úspěch byl zaručen…
Ale nikdy se doopravdy nenaučil hrát podle not. K čemu to bylo, když dokázal zahrát cokoli podle sluchu? Jakmile si skladbu jednou poslechl, mohl si sednout ke klavíru a zopakovat ji zpaměti. Samozřejmě ne ve všech detailech, ale přesně a expresivně. Vynechal technické obtíže, ale často skladbu doplnil vlastními variacemi.
Tato schopnost ovládat nástroj mu zůstala po celý život. Měnil se jen repertoár. V dětství – Beethovenovy sonáty, Chopinovy preludia, obecně klasika – to, co hrála jeho matka. Později – módní písně, tance, šlágry… Ženy obdivovaly: „Jsi pianista!“ Skromně sklopil řasy. Věděl, že mu skromnost sluší…
„Tenhle kluk to daleko dotáhne!“ – říkali o něm v dětství. A on to opravdu daleko dotáhl. Jen špatným směrem – dolů. Sveden snadným úspěchem. Nějaké „Sedmikrásky se schovávají. “ mu vyklubaly zpod prstů magicky proměněné. A co? Van Cliburn hrál „Moskevské noci“.
Chudák máma (další bodnutí do srdce), jak se ho snažila naučit hudbě! Učit ho, jak se tehdy sluší. Tak, jak se to kdysi učili i ji samotnou. Každý z nich byl učen jako budoucí profesionální hudebník (že se jím nestal každý, to byla jiná věc, důležitý byl přístup). Nekonečné stupnice, arpeggia, cvičení typu „Ganon“ – nudné, monotónní, jako nalévání vody do lahve. Nenáviděl tohohle „Ganona“. Tuhle knihu v hnědé kožené vazbě by mohl roztrhat na kusy. Ale co mohl dělat? Děti se měly hudbě učit vážně.
Tehdy neexistovala žádná rádia, žádné gramofony a už vůbec ne televize. Gramofon s repertoárem Varji Paniny byl považován za vulgární. Nyní je to hudba v každém domě, každodenní, téměř nepostřehnutelná, běžná věc. Klik – zapněte ji. Klik – vypněte ji. Lidé si povídají, jedí, vaří a zároveň poslouchají hudbu. Tehdy byla hudba posvátná, vážná věc. Tvořila se vlastníma rukama. Scházeli se a „dělali hudbu“, někteří na klavír, někteří na housle, méně často na violoncello nebo klarinet. Ti, kdo poslouchali, mlčeli.
Máma byla téměř profesionální pianistka. Dlouho studovala, přemýšlela o konzervatoři. Manželství a děti jí ale překážely. Zřejmě doufala, že syn pro ni udělá to, co ona nedokázala. Není co dodat – udělal to!
Drahá mami! Ach, jak sladké – nemůžu si pomoct, ale cítím to! Tehdy byla ještě mladá a hezká. Malá, buclatá, s drobnými nožičkami v lakovaných botách. „Ten kluk“ rád sedával na podlaze a tajně pozoroval, jak matčina noha energicky mačká pedál, což z něj dělalo zvuk bohatý a dunivý, jako by se roztavil. Jemu samotnému bylo přísně zakázáno pedál používat: „je příliš brzy.“ Ale když byl sám, mačkal ho nepřetržitě. Hučel po celém bytě…
Jeho drahá maminka se slídovým leskem černých očí, obklopených velkými řasami (zdědil je po ní). S veselým, šibalským úsměvem, odhalujícím vzácné, lehce vějířovité zuby. Maminka byla samozřejmě nejkrásnější na světě, útulnější, jemnější, voňavější. Jen on, jen on a Varja mohli mít takovou maminku! Nebyla to ani láska – zbožňování (i když toto slovo ještě neznali). Modlili se k ní tiše i nahlas. Nejstrašnější přísaha byla: “Povím to před maminkou!” Lhát, být falešný “před maminkou” bylo nemyslitelné.
Láska je vášeň, láska je hra. Ráno, když si k ní vlezli do postele, se s Varjou, napůl žertem, napůl vážně, pohádali, „rozdělili si maminku“ – kdo dostal jakou roli. On si samozřejmě vzal víc, líp. Všichni tři byli šťastní. „Tišeňaty“ – říkala jim. Z „tišky“ – „malé dětičky“…
A jaká to byla řemeslnice, vynálezkyně! Vynalézavá, obratná. Uměla šít, plést, pilovat a tesařit. Naučila se opravdu šít boty, na nazouváku, nití a šídlem. Děti měly boty, které se hodily téměř ke každým šatům. Lehké, s tupou špičkou, vícebarevné. V dětské skříni celou polici zabíraly boty, kozačky s knoflíky (zapínané háčkem). Všechno maminčina práce. Dámy, které znal, zalapaly po dechu a on byl na něj hrdý. Vždyť to byl on, jeho matka, kdo byl chválen!
Nikdy v životě nikoho tolik nemiloval! A teď, starý muž, ani neví, kde je její hrob. Někde na Volkovském hřbitově. Byl tam jednou po válce. Samozřejmě, žádný hrob. Nic to místo neoznačuje a nemohlo to být jinak. Stál tam a myslel na ni. Rozcuchané stromy, křik havranů. Všechno je pryč, všechno.
Chudák matka, jak se ho snažila naučit hrát podle not! Zpočátku to bylo vtipné, ale rychle se to stalo nudným. Jak nudné se stalo všechno, co vyžadovalo úsilí. Teď jeho sestra Varja – ta byla pilná. Hrála pilně, celé hodiny. Její rudé copánky jí poskakovaly po zádech. Vidí ji teď, jak sedí na stoličce u klavíru. Naprostý obraz pilnosti. Měla našpulené rty (horní převislý konvexně přes spodní), ruce měla krátké prsty, neohrabané, omyté studenou vodou, dokud nebyly jasně růžové (studená voda byla součástí výchovného programu). Něco dokázala, ale ne moc. Hrála čistě, rytmicky, nudně. Matka dala na víko klavíru hodinky, obdélníkové, jako skříňka, v koženém pouzdře (říkalo se jim „hodinky v županu“ – zázračně se dochovaly dodnes, stojí na jeho kredenci). „Hrajte,“ říkala matka, „dokud velká ručička nebude tady a malá tam.“ To znamená, že ještě neuměli určovat čas podle hodin… Varja si vždycky dělala úkoly.
Ten kluk ji poslouchal s otravou (postupně se však „ten kluk“ měnil sám v sebe, v Feďu). Někdy to bylo nesnesitelné, šel ke klavíru a téměř bez ohlédnutí položil ruku na klávesy. Ozval se akord – bohatý, sametový; nudné cvičení ožilo. Maminka spěchala z vedlejší místnosti: „Děti! Ještě je brzy na to, abyste hrály na čtyři ruce!“
Samozřejmě to nebyla otázka „čtyř rukou“. Chápal to dokonale. Máma vypadala provinile. Porodila dvě děti – tak odlišné. Talentované – a obyčejné. Chtěla a nemohla je milovat stejně. Milovala ho víc než Varju. Chápal to. Jeden pohled – a všechno bylo jasné. Byl na sebe hrdý – talentovaný – a Varju – obyčejnou – litoval. Ale nedával to najevo.
Takže už tehdy byl v jistém smyslu rozpolcený? „Už ano“? Ne, pak „ještě ne“. Byla v něm hrdost – nevinná. Vědomí svého talentu. Možná zodpovědnost. Složitý pocit.
A nebyl talentovaný jen na hudbu. Krásně kreslil. Pevná, dospělá linie. Pes Topka – maminčin oblíbenec – vypadal, jako by byl živý. Divoký kříženec. Vyčnívající, vlčí uši, ocas s kroužky, oddanost v celém postoji…
Později začal malovat. Brzy zvládl výtvarné umění akvarelu. Varjin portrét u klavíru – pilná záda, ozářená sluncem, její rudé copánky se jen leskly. A byl velmi mladý, nebylo mu víc než sedm.
Krajiny, krajiny… Samotné město je inspirovalo. Lucerny, korouhvičky, složité odvodňovací potrubí. Úzké uličky, taškové střechy, trojúhelníkové fasády starých domů. Silné věže, tenké věže kostelů.
Sami nežili ve starém městě, ale v novém. Dřevěném. Z nějakého důvodu tam byly jen dva typy domů: žluté s černou dehtovou střechou a zelené s červenou železnou. A všude kolem byly zahrady, malé zahrady. I tohle všechno kreslil.
A moře s jeho dalekými balvany? Pestrobarevné plachty rybářských lodí – žluté, hnědé, šedé?
Ne, on byl rozhodně talentovaný. To není klam paměti, ani klam. Celý život strávil tím, že zbytky svého talentu vyčerpával. Mrhal, mrhal, mrhal. Používal je k tomu, aby si koupil přízeň slabšího pohlaví…
Máma byla taky talentovaná. Hrála dobře na klavír. Kreslila, sochala, dobře zpívala. Ale neplýtvala, sbírala, investovala. Pokud na něm bylo něco dobrého, bylo to od ní, od mámy…
Tehdy, jako dítě, byl plný lásky. Miloval hudbu, kreslení. Miloval město, kde se narodil, jeho budovy, jeho zahrady. Miloval, ne bez opovržení, svou sestru Varju – vtipnou, oddanou, s plnými rty. A ze všeho nejvíc, ze všeho nejvíc – svou matku. Tu živou, tmavookou, teplou tvář. Ten tupý malý nos s sotva znatelnou boulí na konci (s Varjou jí říkali „dýně“; postupně „dýně“ začalo znamenat matka obecně. „Hráli jsme si s dýní,“ řekla Varja). Vždy veselá, živá, s nějakými roztomilými doplňky, jako třeba ty boty ke každým šatům. Vždycky něco vymýšlela, něco začínala. Inscenovala s nimi hry, psala pro ně hry, kulisy, učila se role. „Kocour Plyšku“ se jmenoval jeden z her a druhý, „Ticho-ticho“, se hrál šeptem.
Dům byl dokořán dětem ze sousedství. V souladu s tradicemi města byly dobře vychované a disciplinované. Chlapci šourali nohama, dívky se ukláněly. Varja se také ukláněla, ale po svém: chytila se oběma rukama za sukni a dřepla si…
Nejčastějšími návštěvníky byli němečtí bratři Paul a Buba. Byli to děti obchodníka, který bydlel nedaleko v zeleném domě s červenou střechou. Jejich otec byl tlustý, rudokožý a nosil šle, zatímco matka byla hubená, bledá, s vlasy staženými do síťky. Chlapci byli světle blond s vlasy hladce sčesanými do pěšinky. Byli tak vychovaní, že prosili kočku o odpuštění. Konverzace probíhala převážně v němčině, druhém polooficiálním jazyku města. Třetím, pouličním, běžným jazykem, byla estonština. Feďa a Varja si volně povídali ve všech třech jazycích a přeskakovali z jednoho na druhý. Paul a Buba estonštinou pohrdali a zdráhali se mluvit rusky. I když jí rozuměli.
Rovné, vyvrtané, s modrými spánky. Takové přesné tváře, s tenkými nosy – Fjodor Filatovič je později vídal ve válce mezi zajatci a často i mezi padlými Němci.
Vyslýchal vězně. Znalost jazyka, kterou si osvojil od dětství, mu možná zachránila život. Koneckonců, být tlumočníkem bylo snazší než v zákopech. Přežil, přežil. Ale jeho matka nepřežila. Zemřela. A znovu – bodnutí viny v srdci.
. Mami, má neocenitelná, drahá mami, mumlal si Fjodor Filatovič a studené slzy mu stékaly po tvářích, hromadily se u nosu a nedaly se setřít ani utřít! Mami, ty bys mě litovala, ty bys mě pochopila. Jsem před tebou vinen, jsem nesmírně vinen. Díváš se odtamtud, z minulosti, jako živoucí výčitka. A kohoutek zvyšuje svůj hlas jako žalobce.
Ne, není třeba. O tom později. Budu mít čas o tom přemýšlet. Koneckonců, smrt nepřijde dnes ani zítra!
Volný fragment skončil.
