Přečtěte si sci-fi 2024–21. Sestavení. Knihy 1-21 (SI) – Apraksina Tatyana, Surzhevskaya Marina Eff Ir, Tokareva Oksana White Lion, Lipark Michail, Graider Mark – Strana 1 – LitMir Club

Byl jsem první, kdo to ucítil. Svůdná, komplexní, lechtavá v nose a nucená chamtivě čichat. Voněla úžasně. Ale nevypadala moc dobře. Navíc klientka vypadala mizerně, tak moc, že jsem pochyboval o realitě jejího vzhledu. Dokonce jsem jí tiše upletl odhalující laso a přehodil jí smyčku přes hlavu v tmavém šátku. Dívka se neotočila a nijak nedala najevo, že cítí dotek temné síly. Nebo to předstírala. Ale ať to bylo jakkoli, laso nefungovalo a klientčin vzhled zůstal nezměněn. Stejné strakaté vlasy s časným šedivěním, vyhublý obličej lemovaný vráskami a smutně povislá špička dlouhého nosu. Dokonce mě rozčilovalo, že tak nechutný člověk voní tak lákavě, opravdu, s tím bylo něco špatně. Armon se ve tváři tvářil, že je soucitný a pozorný, nebo možná ne, ten parchant na to přijde. Přešel jsem k oknu a podíval se na ženin ošklivý profil.

„Ztratila jsem kamarádku,“ dotkla se dlaní batistové šály, která jí ležela na klíně, ale nezmačkala se ani s ní nehýbala. Buď nebyla tak nervózní, nebo se dobře ovládala. Díval jsem se i na její ruce; když si lidé vytvářejí iluzi, často na dlaně zapomenou. Ale ruce této ženy byly docela v souladu s jejím obličejem a byly stejně neatraktivní.

„Říkal jsi, že se ti pohřešuje přítel,“ připomněl Armon mlčenlivému klientovi.

„To byl tvůj milenec?“ zeptal jsem se zvědavě. Zaprvé jsem chtěl způsobit zmatek a ztrátu kontroly, a zadruhé jsem opravdu chtěl vědět, kdo si ji to zamířil. Dokonce i moje esence, připravená vylézt na cokoli, co se hýbe, se při pohledu na tenhle zjev srazila. Prostě okatě odpudivý. Jen ten zápach.

Otočila hlavu. Stál jsem u okna a její tvář byla ve světle, které ještě ostřeji zvýrazňovalo její vrásky. Zornička se od slunečního paprsku nezúžila, zůstala rozšířená a já byl překvapen. Mohl to být opravdu klam? Duhovka byla tmavě šedá s růžovým okrajem.

„Ne, nebyl můj milenec,“ hlas byl stejně šedivý a bezvýrazný. „A nebyl ani moc blízký přítel. Ale…“ odmlčela se. „Chtěla bych, abyste ho našla.“

„My nepátráme po pohřešovaných lidech,“ zašklebil jsem se. „Kontaktujte chytače. Kruh má oddělení…“

„Tohle mi nevyhovuje,“ přerušila mě.

„Pak vám nemůžeme nijak pomoci,“ odpověděl jsem a kývl směrem ke dveřím.

Klient se podíval na Armona.

„Říkali mi, že dokážete řešit delikátní záležitosti. Za dobrou odměnu,“ řekla bez emocí. „Zaplatím. Kolik si přejete.“

Usmál jsem se a vyjmenoval sumu. Přemrštěnou. Jen jsem ji chtěl srazit o stupínek níž. Nebo alespoň vidět nějaké emoce.

„Dobře. Souhlasím.“ Po minutě odmlky sklonila hlavu.

S Armonem jsme si vyměnili pohledy a já nenápadně zavrtěl hlavou. Příliš podezřívavý, než abych s ním souhlasil.

„Poslouchej mě,“ zeptala se suše. „Pak se rozhodně. Za tvůj čas ti zaplatím.“

„Dobře,“ přikývl Armon a ignoroval můj pohled. „Ale nepředstavil ses…“

„Audrianno,“ odpověděla tiše. „Ale ráda bych zůstala v inkognito. A byla bych ti vděčná, kdybys mě přestala omotávat lasy. Je to nepříjemné. A kromě toho je to zbytečné.“

Armon se na mě divně podíval, já pokrčil rameny a sundal smyčku.

— Před časem jsem dostala dědictví. Vzdálený příbuzný mi odkázal dům a značnou částku na životní náklady. Bylo to nečekané, nekomunikovali jsme spolu a zesnulého jsem viděla jen dvakrát v životě. A to už bylo dávno. — Znovu se dotkla šály. — Zpočátku bylo všechno v pořádku. Nastěhovala jsem se do nového domu, dokonce jsem si do něj objednala nový nábytek… A pak se začaly dít divné věci.

– Začal se ti zjevovat tvůj zesnulý příbuzný a požadoval vrácení jeho oblíbené pohovky? – zasmál jsem se. Armon skryl úsměv.

„Ne,“ odpověděla vážně. „Neviděla jsem žádné duchy. Slyším zvuky. Jako by někdo zpíval. Nebo něco šeptal.“

– Jaký čaj pijete na noc? S bylinkami nebo bez?

„Nejsem blázen,“ prudce otočila hlavu ke mně. A zornice se opět nezměnila. No, no. „A já se nebojím. Myslela jsem, že je to nějaká… závada ve ventilačním systému. Nebo něco takového… Zavolala jsem opraváře. Pak kominíky. Pak exorcisty, pohřební hymny a dokonce i kněze. Ale nikdo nenašel nic podezřelého.“

– A ty ses rozhodl obrátit se na čaroděje. – Zívl jsem bez rozpaků.

– Ne. Neudělal bych to z tak triviálního důvodu. Ale pak jsem pod dveřmi našel kočku. Černou. Bez hlavy. No, hlava tam byla, ale. oddělená od těla.

„Roztomilé,“ zasmála jsem se.

— Několikrát mi házeli krysy. Ve stejné podobě. Pak další kočku. Na rohu domu se pravidelně objevovala podivná tekutina a mně se zdálo, že je to krev. Ale nikdo neviděl cizí lidi. Dokonce jsem si pořídil i psy.

— Mohou být krmeni.

– Mrtví, vzkříšení nekromantem. A chápeš, že tito psi se nedají nakrmit. Rozumí jen povelem svého pána.

– „To je jasné,“ znovu jsem zívl. – „Jeden z ochuzených dědiců není s takovým rozdělením finančních prostředků spokojený a mstí se vám. To je běžná věc.“

— Problém je v tom, že můj zesnulý příbuzný nemá žádné další dědice. Ani jednoho. Proto jsem ten dům dostal. Několikrát jsem nahlas řekl, že jsem připraven se dědictví vzdát, pokud se najdou bližší příbuzní. Doufal jsem, že se má slova dostanou k… nepřátelům. Ale nikdo nezpochybňuje mé právo na tento dům. Nikdo si nenárokuje mé peníze. Nikdo nic nepožaduje. Jen se mi zdá, že se kolem mě něco děje, ale nechápu co. A proč. A pak Dorian zmizel.

– Který z nich je tvůj milenec?

Klient se na mě lhostejně podíval.

– Tohle je můj kamarád. Přišel mě navštívit, zůstali jsme vzhůru dlouho do noci a já navrhl, abychom přespali v pokoji pro hosty. Souhlasil, služebná mu ustlala postel. A ráno tam nebyl.

— Odešel, aniž by tě chtěl vzbudit?

– Taky jsem si to myslela, i když mě to překvapilo. Koneckonců, vrátný ho ráno neviděl vycházet. A neotevřel mu bránu. A je to zvláštní, Dorian je velmi ohleduplný, mohl mi nechat vzkaz, kdyby se rozhodl odejít před úsvitem. Ale i tak jsem si hned nedělala starosti. Až později. Když jeho sestra poslala posla s dotazem, proč nepustím jejího bratra? – Audrianna se lehce zamračila. – S Mayou si moc nerozumíme. A pak jsem si uvědomila, že Dorian nepřišel domů. Znovu jsem se podívala do pokoje pro hosty, kde strávil noc, a našla jsem jeho hůl. Spadla za knihovnu. Víte, Dorian hodně kulhá, nikam nechodí bez hole. A pak jsem si uvědomila, že neopustil můj dům. Ale nemám tušení, kam mohl jít.

Musím přiznat, že mě to trochu zaujalo. Armon se trochu naklonil dopředu.

— Je dům starý? Mohl by mít tajnou chodbu, dvojité zdi nebo něco jiného?

– Dům je starý. Ale nejsou tam žádné úkryty. Prohledali ho odshora až dolů, dokonce mě navštívil… – trochu zaváhala – jeden člověk. Ví o úkrytech skoro všechno. Tlustý Gnidos, jestli vám to jméno něco říká…

Armon hvízdl. Mlčel jsem, ale zároveň jsem byl překvapen. Kdo by neznal jméno slavného zloděje? Říkali, že Gnidos dokázal ukrást i kalhotky svaté Priscilly, a to takovým způsobem, že si toho ani sama kněžka nevšimla. A tvrdili, že to už jednou udělal, jen tak pro sázku. Tlustý muž dokázal najít a otevřít jakoukoli skrýš, a ačkoli už byl dávno v ústraní, jeho sláva stále kolovala mezi lidmi.

„Máš zajímavé známé,“ zasmál jsem se.

Žena pokrčila rameny.

– Ale v mém domě nenašel nic tajného. Je to jen starý dům. A poradil mi, abych kontaktoval Lexe Rauta. Řekl, že jsi schopen otevřít časovou hranici. Že jen ty jsi toho schopen.

Otočila hlavu a zírala mi do tváře. No, přišla na to, kdo je kdo, i když Armon seděl u masivního stolu a vypadal. reprezentativněji. Mlčel jsem, protože mi intuice naléhavě radila, abych se do téhle záležitosti nepletl.