Přečtěte si O tomhle se mi nikdy nesnilo. Linka Athény (SI) – Getmančuk Ljudmila Leonidovna – Strana 1 – Klub LitMir

– Frola! Frola! To je ale hluchá žena! Kdo ji jmenoval špionkou?

Půl hodiny jsem šel a křičel pod stromem. V hustém lese, kam jsme se dostali, byla tma, jako černoši v . knězi. Probudili jsme se na mýtině, kolem lesa zpívají ptáci. Zdá se, že knír byl jako náš: tráva je zelená, stromy – stromy, možná, budou vyšší. Veverky skáčou po větvích, no, stejně jako v mé rodné Americe, kam jsem imigroval tak dlouho, že jsem nebyl dětinsky příbuzný. Ale to není důležité, důležité je, že se zdá, že jsme uvízli.

A jak krásně to všechno začalo!

Naše šéfka naplánovala každoroční setkání na jaro: ptáci, řekla, se probudili, husy odletěly na sever a je čas, abychom se my, staré babizny, zbavily zimního tuku a ukázaly své mládí a krásu.

Koupila jsem si nové džíny, jak se dalo očekávat. Čemu se směješ? Myslíš, že bych se nevešla? Vešla jsem! Dva měsíce jsem kvůli nim držela dietu. Nejdřív jsem jedla červenou řepu, ale ta blbost je kulatá a nepohodlné se na ní sedí. Tak jsem přešla na francouzskou dietu. V noci jsem chytala v jezeře žáby. Pak jsem si vzpomněla na Vasilisu a nejedla, abych náhodou nezkazila Vaskova příbuzného. Ale pomohlo předklonění a také procházky na čerstvém vzduchu z domu do bažiny a zpět. Zkrátka jsem takhle strávila celý měsíc. Zároveň se mi vrátilo mládí – pomohl bahenní plyn a potkala jsem lesního ducha. ale o to nejde.

Tak jsem si oblékla džíny, obula nové boty a znovu si oblékla teplou kašmírovou halenku. Peníze jsem si, jak se dalo očekávat, dala do podprsenky a šla si nabít koště. Mám spoustu magie, přidala jsem k ní trochu, pověsila si přes rameno nadměrnou tašku, přehodila si ji přes záda, sedla si na ni obkročmo, dala si pod zadek nafukovací polštář, aby se mi na něm sedělo měkčeji, a – sbohem, země, hodně štěstí!

Museli jsme letět dlouho – přes celou Ameriku a přes Tichý oceán, protože jsme se s Frolgou dohodli, že se setkáme v naší rodné zemi. Ano, v Přímořském kraji – narodil jsem se tam, když mi bylo. nezáleží na tom, kolik mi bylo let. Takže přistávám u jejího vchodu a ona mi už mává z okna.

Políbili jsme se, odložili koště do rohu, sedli si k čaji s brusinkovou marmeládou a pak řekla:

– Milá Afinočko, nedávno jsem dostala novou práci a testují tam nové vybavení. Teleportační krystaly, – takhle to přehnala! – No, pár jsem jich zprivatizovala. Budeme je testovat teď, nebo počkáme do večera? Už se chystám.

A je tak potěšená, že mi na stůl přede stůl vysype hrst lesklých kamínků. Každý z nich je velký jako třešeň, kamínky se třpytí svými hranami a uvnitř každého hoří a třepoce se plamínek.

Ano, je připravená, to vidím. Ty malé šaty, co má na sobě, jsou sprosté slovo, ne malé šaty. Dva kusy, tři tkaničky. Všude boty na vysokém podpatku a amulety. Chybí jí jen nos. Vsadím se, že se jí nelíbí piercing. Ale voní po parfému, jako by si na sebe nalila půl lahvičky. No a co? Možná má pravdu – za letu to vyprchá. Tak říkám Frolze:

– Víš přesně kde? Nebo se budeme muset pokusit přijít na to, co dělat?

– Tenhle zelený je ten, co potřebujeme – dostaneme se hned do střední zóny a pak na košťatech – fiuuu – a jsme tam. A ten červený je pro vaši Ameriku. Na ten modrý si nepamatuju. Ale zjistím to. Tak se nebojte – teď je rozdrtíme a hned skončíme tam, kde potřebujeme.

Rozdrtili ji. Ještě že jsem ji převlékl. Do džínů a svetru a navrch si vzala bundu.

Takhle jsme skončili tady. Když krystal praskl, byli jsme vtaženi do víru i s našimi košťaty a o chvíli později jsme byli vymrštěni sem ven. Nejdřív jsem nevěřila, že jsme skončili v jiném světě, a pak jsem se podívala – na obloze letěl nějaký podezřelý pták. Podívala jsem se blíž – a byl to drak. No, řekla jsem, mami, máme velké potíže! Podívej, Frolga už si osedlala koště a přistála na samém vrcholu stromu. Aby se rozhlédla, asi. Křičela jsem na ni a křičela, ale neslyšela. A proč jsem křičela – drak si jí všiml a sestupoval!

Přiletěl, ten okřídlený parchant, jako by se chystal přistát, a pak se střemhlav vrhl a vrazil přímo do našeho stromu! Co dělat? Co dělat? Sevřel jsem magii v pěst, rychle seškrábal ohnivou kouli a vystřelil ji po něm. Mám to! Trefil jsem ho do ocasu!

Jen mávl špičkou a můj projektil vletěl do sousední borovice. Borovice – i v tomto světě dobře hoří. Strom okamžitě vzplanul a velmi vesele. Zřejmě jsem ve svém strachu do této ohnivé koule vložil nezměrné množství síly. Skrz oblaka kouře jsem sotva viděl, jak drak ukousl vrchol stromu spolu s Frolgou, která se ho držela, a chytil ji předními tlapkami a odnesl mou kamarádku do vzdálených hor. Nestihl jsem ji zachránit, právě jsem se chystal skočit na koště, když mě shora koště, které Frolga upustila, zasáhlo přímo do čela.

Je mi trochu špatně, točí se mi hlava, kouř mi pálí oči a bolí mě v krku. Ležím na zemi, pokrytý šedým popelem. Je dobře, že začalo pršet a oheň nespálil celý les – jen borovice stranou dohořívá jako svíčka. Otočil jsem se, odkašlal, našel jsem své koště a i Frolginino. Brašna je na místě – to je dobře. Mám tam nejen své společenské oblečení, mám tam spoustu dalších věcí. My, staré dámy, jsme šetrná parta. Výbavu mladého turisty, výbavu mladého bojovníka a k tomu ještě výbavu mladého lovce. Myslel jsem si, že pistoli ještě nepotřebuji, tak jsem vytáhl kuši se šípy, nabil ji a přehodil si ji na popruh přes záda. Teď můžu vyrazit na cestu.

Jen kvůli tomu zatracenému kouři teď nevím, kterým směrem letět, abych našel dračí doupě. Ale žádný problém! Frolga – je jen zdánlivě slabá a zbabělá, ale ve skutečnosti se stále neví, kdo má větší smůlu: ona, nebo tenhle létající plaz.

Oklepal jsem si popel z kolen a vylezl na koště. No, sbohem, země! Sbohem!

Nejdřív jsem se rozhlédl. Neletěl jsem vysoko, visel jsem nad vrcholky borovic – za okrajem lesa se kroutila modrá stuha. Řeka… Letěl jsem výš – prohlížel jsem si horizont – v dálce hory na jedné straně, na druhé město z bílého kamene. Mé srdce, jako Baba Jožská, cítí, že padouch mého přítele do města nevezme, ale v horách je větší šance. Odhadl jsem vzdálenost, zadal souřadnice koštěte a stiskl Frolgino koště pod paží, sehnul se a hnal se vpřed. Letěl jsem, jak se zdálo, ne moc vysoko, znovu jsem prohlížel okolí, oblohu. Déšť přešel, mraky se rozprchly a vyšlo slunce. Blaženost! Zdálo se mi, že jsem na obloze zahlédl černou tečku, jak toho bastarda předbíhá, když mě něco udeřilo zespodu do pravého hýždí a já jsem letěl jako kámen přímo do hlohových keřů.

Probudil jsem se a nemohl jsem si představit, kde jsem. Vlasy mi splývaly a blokovaly mi výhled. Něco se mi zaseklo v břiše a zadek mě tak bolel, že jsem to nemohl vydržet. Necítil jsem ruce. Trhl jsem sebou a uvědomil jsem si, že visím přes sedlo, mám tam malé ručičky, svázané vpředu koženým řemínkem. Sedlová příď mi tlačila na břicho a na levé straně jsem měl botu. A ne jednoduchou, ale se stříbrnou ostruhou. Zavrtěl jsem hlavou a uviděl koňská kopyta. A ten kůň byl chodec: podívejte se, jak krásně běžel. Obě levé nohy vpředu současně. A ty pravé jsem neviděl. Ale nekýval se jako klusák. Nemám koně moc rád. Vždycky jsem si myslel, že kůň je zvíře, které kope jedním koncem a kouše druhým. Ale v tomto světě zřejmě neexistoval žádný jiný dopravní prostředek, takže jsem se s tímto způsobem dopravy musel smířit.

Zkoušel jsem se pohnout, aby mě tolik nebolelo břicho, ale nedovolili mi to. Na záda mi dopadla těžká ruka a zatlačila silněji.

– Necukni se, ty zatracený chrliči.

– Cože? Kdo? Co jsem pro tebe za chrliče?

– Stone, co ještě? Myslíš, že když si vezmeš křídla, nepoznám tě?

A pak jsem se začal smát.

– Ach, můj bože, hi-hi-hi, ani se nemůžu smát, až se uklidním – co jsi mi to udělal, můj drahý muži, bolí mě zadek, už nemám sílu. Byl to šíp? Nejsem chrlič, nejsem chrlič. A nejsem z kamene. Necítíš to? Jsem žena. ta nejjemnější, co existuje.

Jeho ruka se pohnula a přejela mi po zádech od bederní oblasti nahoru ke krku a zádům. Když dosáhla mého zadku, zastavila se. A já si sevřela pramen vlasů mezi zuby, abych se nesmála, a pohnula zadkem. Trhl sebou! A já jsem znovu ztratila vědomí z dalšího záchvatu bolesti.