Obraz Pozemská láska a nebeská láska – Tizian v galerii Borghese

Olejomalba „Láska nebeská a láska pozemská“ byla namalována Tizianem Vecelliem. Dílo pochází z roku 1514 a patří do raného období umělcovy tvorby.

Historické informace

Výzkumníci dospěli k závěru, že obraz „Nebeská láska a pozemská láska“ vytvořil umělec pro Niccola Aurelia, který zastával funkci tajemníka Rady deseti v Benátské republice. Rodinný erb na fontáně, navržený ve formě sarkofágu, potvrzuje totožnost objednatele. Obraz měl být darem k slavnostní události: svatbě Niccola Aurelia s mladou vdovou Laurou Bagarotto.

Britský historik umění Charles Hope, který analyzoval Tizianův obraz, v jedné ze svých výzkumných prací (1976) prohlásil, že plátno zobrazuje nevěstu oblečenou v bílých šatech. Vedle hrdinky sedí bohyně lásky Venuše a malý Amor. V kruzích dějin umění dlouho neustávaly spory o zápletku díla, odborníci předkládali různé verze a snažili se rozluštit, kdo přesně je na obraze zobrazen.

Navzdory pokusům o dosažení konsensu zůstává otázka ideologického obsahu díla a ústředních postav předmětem debaty.

Tizianův obraz dostal svůj současný název „Nebeská láska a pozemská láska“ (Amor Divino e Amor Profano) v roce 1693 a ten vůbec nemusí odpovídat umělcovu záměru.

Popis práce

Uprostřed plátna jsou zobrazeny ženy, které si jsou podobné, sedící na mramorové konstrukci bohatě zdobené řezbami. Navenek konstrukce připomíná fontánu zdobenou basreliéfy. Její tvar opakuje obrysy starověkého římského sarkofágu. Zůstává nejasné, jak voda vstupuje do mísy fontány, ale z měděného kohoutku umístěného ve spodní části konstrukce, mezi dvěma postavami hrdinek, je vidět silný proud. Na přední stěně sarkofágu je vyryt rodinný erb Niccola Aurelia.

Umělec mezi ženami zobrazil chlapečka s křídly na zádech, který s největší pravděpodobností představuje obraz malého Kupida, společníka bohyně tělesné lásky Venuše. Dítě zírá na vodu a hravě do ní ponořuje svou buclatou ruku. Hrdinka, která se nachází vlevo, je oblečena v drahých šatech; její oděv podle moderních badatelů připomíná nevěstin oděv, ačkoli historici umění minulých epoch tvrdili, že kurtizány také vypadaly takto. Do jejích zlatých vlasů je vetkána snítka myrty; její květy byly považovány jak za posvátný atribut starověké bohyně Venuše, tak za povinný prvek v obraze dívky vstupující do manželství.

Žena zobrazená vpravo je naopak zcela nahá, bedra má zakrytá bílým prostěradlem a přes rameno jí splývá obrovský červený plášť. Hrdinka sedí na římse fontány, jednou rukou se opírá o mramorovou desku a v druhé, zdvižené, drží malou nádobku, ze které vychází dým. S největší pravděpodobností se jedná o lampu s olivovým olejem, zhasnutou s prvními paprsky ranního světla.

Oblečená hrdinka se opírá o velkou mísu, jejíž obsah je skryt pod víkem. Vědci si nevěděli rady a předkládali různé původní verze o tom, co by se mohlo v záhadné nádobě nacházet, ačkoli je samozřejmě nemožné pochopit skutečný záměr umělce. Ve 20. století, navzdory počátečním neshodám, většina odborníků dospěla k určitému konsensu: na základě názvu díla bylo rozhodnuto, že Postava oblečené hrdinky zosobňuje nebeskou lásku a nahá tedy lásku pozemskou.

Výjevy vyryté na přední straně sarkofágu jsou badateli dodnes interpretovány odlišně. Například Edgar Wind, britský historik umění německého původu, popisuje basreliéfy umístěné na přední straně mramorové stavby takto: „Muž je poražen, žena je tažena za vlasy, nespoutaný kůň je odváděn, držen za hřívu.“

Na levé straně, kde sedí hrdinka oblečená v šatech, se divákům v pozadí obrazu otevírá hornatá krajina. Vrchol kopce korunují bílé kamenné budovy, které jsou možná hradem nebo malou osadou s obrannou věží. O něco dále umělec zobrazil dva králíky, nacházející se na jednom ze svahů.

Krajina na pravé straně obrazu, která slouží jako pozadí pro postavu nahé hrdinky, je mírně posunuta směrem dolů. V pozadí se oku jeví malá vesnice rozkládající se u jezera; mezi budovami je jasně viditelná vysoká zvonice s věží sahající vzhůru. Na protějším břehu nádrže umělec umístil postavy dvou lovců sedících na koních, psů honících zajíce a nedaleko je vidět pastýře vedoucího stádo ovcí na louku, a také dvojici milenců sevřených v pevném objetí.

Analýza práce

Pozornost historiků umění se zaměřuje na rozdíl mezi těmito dvěma ženskými postavami. Podobnou interpretaci obrazů lze vysledovat i v díle starověkého plastického umění. Plinius Starší, autor největšího encyklopedického díla starověku, se tak ve svém monumentálním díle „Přírodní historie“ zmínil o díle sochaře Praxitela, který z mramoru vytesal dva obrazy bohyně Venuše, jeden byl oblečený v šatech a druhý se objevil zcela nahý.

Tizianovy hrdinky si vypadají podobně, ale i přes to jsou zosobněním zcela opačných konceptů. Žena na pravé straně obrazu je ztělesněním věčných hodnot a ta zobrazená na levé straně je symbolem vášně a prchavých tužeb.

Mezi mnoha verzemi, které historici umění předkládají o skutečném záměru Tizianova díla, se velmi zajímavě jeví hypotéza, že umělcovo plátno zobrazuje obrazy Paulíny a Venuše, dvou hrdinek populárního renesančního románu „Hypnerotomachia Poliphili“, jehož autorství je připisováno dominikánskému mnichovi Francescovi Colonnovi. Text náboženské a filozofické knihy, prodchnutý magickými a okultními myšlenkami, byl doprovázen četnými ilustracemi; první vydání vyšlo v roce 1499.

Mezi badateli jsou tací, kteří s velkou jistotou věří, že Tizian ve svém díle zobrazil alegorii lásky, narození potomků a manželství.

Hermetická filozofie, jasně viditelná v umělcově díle, do značné míry odráží Platónovo učení, které ovlivnilo vývoj renesančního umění. Ideály krásy oslavované v obraze, stejně jako koncepty božské a pozemské přírody, jsou stejně použitelné jak pro křesťanskou, tak pro pohanskou kulturu. Pokud se budeme řídit doktrínou neoplatonismu, obraz malého Amora, hravě ponořujícího ruku do vody (symbol zdroje života), zosobňuje lásku – mezistupeň mezi nebem a zemí (takto hodnotí Tizianovo dílo Erwin Panofsky, německý a americký historik a teoretik umění, 1939).

V roce 2002 byla provedena rentgenová fluorescenční analýza plátna, obraz byl studován v infračerveném a ultrafialovém spektru, což umožnilo určit pigmenty, které Tizian použil k vytvoření svého mistrovského díla. Díky práci moderních badatelů se ukázalo, že paleta obsahuje odstíny jako olovnatě bílá, modromodrá azurová (barva minerálu azuritu), olovnatě cínovožlutá, jasně červená a žlutá okrová.

Galerie Borghese v Římě,

Autor: Tizian

Tiziano Vecellio (1488/90-1576), známý jako Tizian, byl italský malíř renesance, považovaný za nejvýznamnějšího představitele benátské školy XNUMX. století. Tizian, mezi svými současníky známý jako „Slunce mezi malými hvězdami“, byl jedním z nejvšestrannějších italských umělců, který pracoval na portrétech, krajinných pozadích, mytologických a náboženských námětech. Jeho malířské techniky, zejména v aplikaci a užívání barev, ovlivnily nejen další umělce pozdní italské renesance, ale i budoucí generace západního umění.