Ivot hmyzu. Touha můry po ohni / Romány / Viktor Pelevin: místo kreativity

Viktor Pelevin
Život hmyzu. Můřina touha po ohni.

Zrcadlo v těžkém rámu z matného dřeva, visící nad čelem postele, se zdálo být úplně černé, protože odráželo nejtmavší stěnu pokoje. Míťa občas cvakl zapalovačem a po černém povrchu zrcadla přeběhly oranžové vlny, ale zapalovač se rychle zahřál a musel se zhasnout. Z okna dopadalo na postel trochu světla, ačkoli už byl večer a na tanečním parketu začala hrát hudba. Skrz gázovou oponu bylo možné ve tmě rozeznat vzdálené záblesky různobarevných lamp – nebo spíše ne samotné záblesky, ale jejich odrazy na listí.

Míťa ležel v pološeru, nohy v teniskách vyvýšené na vysokém mřížovaném čele postele, a rukou hladil Marka Aurelia Antonina, zploštělého víčky do malého zeleného rovnoběžnostěnu, který byl už příliš tmavý na to, aby se v něm dalo listovat. Vedle něj ležela další kniha, čínská, s názvem „Večerní rozhovory komárů Wu a Tse“.

„Je to úžasné,“ pomyslel si, „čím hloupější píseň a čím čistší hlas, tím dojemnější je. Ale nikdy nesmíš přemýšlet o tom, o čem zpívají. Jinak všechno…“

Bylo únavné tam déle ležet. Míťa vytáhl z knihy popsaný list papíru, přeložil ho na čtyři, dal si ho do kapsy a vstal. Nahmatal na stole cigarety, odemkl dveře a vyšel ven. Úzkou chodbu mezi rekreačními domy osvětlovalo jen sousední okno; bylo vidět bránu, lavičku u drátěného plotu a dlouhou bledou trávu v korytě vyschlého potoka. Míťa zamkl dveře, uviděl svůj odraz ve skle a zasmál se. Už nějakou dobu začal ve tmě vypadat poněkud zvláštně – těžká křídla složená na zádech vypadala jako plášť ze stříbrného brokátu, který sahal téměř k zemi, a Míťa se někdy divil, co vidí ostatní místo nich.

Za zářící oponou sousedního domu hráli karty a povídali si. Bydlel tam manželský pár a soudě dle hlasů měli teď hosty.

„Teď červi,“ řekl mužský hlas. „No, samozřejmě se to změnilo, Oksane. Pořád se ptáš. Všechno je u tebe jiné.“

„No, je to lepší, nebo horší?“ zeptal se naléhavě tenký ženský hlas.

„No, teď je tu zodpovědnost,“ odpověděl mužský hlas zamyšleně. „Vím, kam jít po práci. A dítě, chápeš. Hraju si potmě.“

„Už máš mínus čtyři sta,“ ozval se další mužský hlas.

– Co dělat? – zeptal se první. – Devítka srdcová.

Míťa si zapálil cigaretu (několik drobných hmyzích brouzdalů se vrhlo k plameni zapalovače), prošel brankou a přeskočil vyschlé koryto řeky. Poté, co opatrně překonal několik metrů naprosté tmy, prodral se křovím, vyšel na asfalt, zastavil se a ohlédl se. Světlá linie silnice dosáhla vrcholu kopce a končila, a za ní byly vidět černé siluety hor. Jedna z nich, ta vpravo, připomínala z moře obrovského obrněného orla se skloněnou hlavou; z lodi, která večer proplouvala kolem, byla na vrcholu občas vidět zvláštní světla – pravděpodobně tam stál maják. Nyní žádná světla nesvítila.

Míťa si po pár potáhnutích hodil nedopalek cigarety na asfalt, důkladně ho rozdrtil a pomalu se rozběhl po silnici. Roztáhl křídla a ležel na vlně přijíždějícího vzduchu. Po několika dalších krocích vzlétl, proletěl mezi korunami stromů, přitáhl si nohy nahoru, aby se nezachytil o elektrický drát napnutý mezi dvěma sloupy (v temnotě nebyl vidět, Míťa si o něj už jednou odřel holeň), a když nad hlavou zůstala jen jasná tmavá obloha, začal v širokých kruzích nabírat výšku. Brzy se ochladilo, záda ho bolela únavou, Míťa usoudil, že už vystoupal dostatečně vysoko, a podíval se dolů.

Dole, stejně jako každý jiný večer, se občas rozsvítily lucerny a okna. Jen málo zdrojů světla bylo dostatečně jasných, aby vyvolaly byť jen sebemenší touhu vydat se k nim: dva restaurační nápisy, růžový neonový vřed s nápisem „Lues“ na rohu temné věže penzionu a mihotavá záře nedaleké taneční dráhy. Shora to vypadalo jako velká otevřená květina, neustále měnící barvy a vydávající hudbu místo vůně, která by byla slyšet i tady. Instinkt hnal veškerý hmyz v okolí k této květině pokaždé, když něčí tlapka zapnula elektřinu, a Míťa se rozhodl jít dolů a podívat se, co se tam teď děje.

Po sestupu letěl v nízké výšce, téměř se dotýkal korun stromů. Jak se taneční parket blížil, přestal připomínat květinu a proměnil se v něco, co jsme viděli v dětství, na Nový rok – byla to obrovská spleť elektrických girland prosvítajících větvemi, z nichž se linula hudba úžasné vulgárnosti a krásy.

„Tvoje devítka třešní mě už dlouho přivádí k šílenství,“ ozval se z tuctu výkonných reproduktorů hlas neznámé šílené ženy.

Míťa se pozorně podíval na cestu, která se mu valila pod nohama a na které obvykle sedával. Roztáhl křídla, natočil je k vzduchu, který mu udeřil do obličeje – třásla se ve větru – a visela na místě. Měkce se odrazil od suché, tvrdé země, opustil cestu a přešel přes trávník.

Taneční parket byl prostě asfaltové pole za vysokým drátěným plotem. K plotu bylo přistavěno nízké dřevěné pódium s naskládanými černými reproduktory. Po obvodu náměstí bylo několik řad laviček obsazených lidmi a samotný taneční parket byl plný svíjejících se, napařených těl, jako autobus v hodinu červů. Míťa zaplatil za vstup padesát kopějek, u vchodu prodal několik much a posadil se na okraj lavičky. Během večera se složení davu několikrát úplně změnilo; unavení lidé se odplazili na lavičky nebo úplně odešli, ale jiní vstali, aby zaujali svá místa, a tanec ani na chvíli nepřestal. Míťa rád přemýšlel o tom, jak podobné to je životu – i když jeho potěšení z odstupu poněkud brzdilo vědomí, že z nějakého důvodu i on sedí na lavičce a dívá se do zpocených tváří jiných lidí.

Hudba se náhle zesílila, lampy zhasly a pak se na zlomek vteřiny jedna po druhé rozblikaly a z temnoty vytrhávaly zelený, pak modrý, pak červený monolitický nehybný dav, který v krátkých okamžicích své existence připomínal hromadu sádrových figurek přivezených sem ze všech sovětských náměstí a pionýrských táborů. Uběhlo pár minut a konečně se ukázalo, že ve skutečnosti zde nebyl žádný tanec, žádný taneční parket, žádní tanečníci, ale spousta mrtvých parků kultury a rekreace, z nichž každý existoval jen na zlomek vteřiny, během kterého lampa hořela, a pak navždy zmizel, aby se na jeho místě o chvíli později objevil další park kultury a rekreace, stejně bez života a opuštěný, lišící se od předchozího jen barvou jednorázové oblohy a úhly, pod kterými byly končetiny soch ohnuty.

Míťa vstal, prošel kolem vesele bzučících dívek v zelenomodrých šatech a vyšel brankou, kde sedělo několik sportovců ve varovně zbarvených teplákových soupravách. V mezeře mezi stromy byla vidět slabě hořící fialová lucerna. Jasně se rozsvítila, několikrát zamrkala a zhasla. Míťa, poslušný nečekanému impulsu, vykročil vpřed do tmy.

Stromy, které zakrývaly oblohu, brzy skončily a z křoví na Miťu zamyšleně hleděla zelená busta Čechova, vedle níž se v měsíčním světle třpytily střepy rozbité lahve vodky. Nábřeží bylo prázdné. Pod jednou z tlumených luceren seděla skupinka hráčů domina s pivem, vesele hlasili a klepali. Dima si pomyslel, že si určitě bude muset jít zaplavat, a prošel se podél řady laviček, lákavě otočený ženskou křivkou k moři.

– Kdo další koho napadl! Zatracená ošklivka! – ozval se z tržiště vítězoslavný ženský výkřik.

Míťa si zapálil cigaretu a uviděl před sebou tmavou postavu, opírající se lokty o zábradlí.

Uviděl těžký, dlouhý, stříbrný plášť a nevěřícně zavrtěl hlavou.

– Mítjo? Páni. Ty jsi sem taky letěl?

„Kdo další letěl ke komu,“ odpověděl Míťa, přistoupil k němu a potřásl mu nataženou rukou. „To je ale zvláštní náhoda. Jak dlouho už jsi mimo Moskvu?“

„Prší,“ odpověděl Dima. „Už je podzim.“

— Čekáš na někoho?

Dima zavrtěl hlavou.

Sešli na pláž po vrzajícím dřevěném schodišti, přešli po velkých křupavých oblázcích a ocitli se před úzkým pruhem pěny. Široká a rovná stříbrná cesta, jejíž barva připomínala křídla noční můry, se vedla přes moře k měsíci.

„Krásné,“ řekl Míťa.

„Krásné,“ souhlasil Dima.

— Chtěl jsi někdy letět k tomuto světlu? Nemyslím tím jen nadechnout se čerstvého vzduchu, ale doopravdy, až na konec?

„Kdysi jsem chtěl,“ řekl Dima. „Ale ne pro sebe.“

Otočili se a pomalu kráčeli podél lesknoucího se okraje moře.

„Jsem pořád sám,“ odpověděl Dima důstojně.

„V poslední době jsem si všiml,“ řekl Míťa, „že některé citáty se od častého používání lesknou jako zábradlí.“

„Čeho sis v poslední době všiml?“ zeptal se Dima.

„Záleží na tom, co myslíš tím nedávným časem,“ řekl. „Jak dlouho jsme se neviděli naposledy – rok?“

„Ano,“ řekl Dima, „něco podobného se stalo i mně. A pak jsem si uvědomil ještě jednu věc – že v téhle tmě žijeme pořád, jen je někdy o něco světlejší. Vlastně se z vás stane noční můra zrovna v okamžiku, kdy si uvědomíte, jaká je kolem vás tma.

„Nevím,“ řekl Míťa. „Podle mého názoru je dělení můr a motýlů na noční a denní čistě konvenční. Nakonec všichni létají ke světlu. Je to instinkt.“

– Ne. Na noc a den se dělíme právě podle toho, kdo z nás letí ke světlu a kdo do tmy. K jakému světlu, ptám se, dokážete letět, když si myslíte, že všechno kolem je už světlo?

„Takže všichni,“ Míťa kývl směrem k náspu, „uletí do tmy?“

– Samozřejmě, směrem ke světlu.

„Připadáš si jako nějaký zednář,“ řekl.

– No tak. To jsou zednáři. Úplně všichni. I ti, co hrají domino nahoře.

„Abych byl upřímný,“ řekl Míťa, „nemám teď pocit, že letím ke světlu.“

„Jestli si myslíš,“ řekl Dima, „že někam letíme a ne jen se procházíme po pláži, pak bezpochyby letíš do tmy. Přesněji řečeno, kroužíš kolem koule hnoje a pleteš si ji s lampou.“

„Na tom nezáleží,“ řekl Dima. „Existuje takový koncept. I když je samozřejmě kolem taková tma, že na tom není nic překvapivého.“

Chvíli šli mlčky.

– Podívej, – řekl Míťa, – říkáš – tma. Dnes večer jsem si dal pauzu – vážně, tma. A na tanečním parketu jsou lidé, všichni se smějí, tančí a hraje nějaká písnička, stejně jako teď. Děsivá hloupost. Cherry Nine a tak. Ale z nějakého důvodu se mě tahle hudba dotýká.

„Stává se to,“ řekl Dima.

„Dokonce ti řeknu i tohle,“ pokračoval vášnivě Míťa, „kdyby nejdůležitější leningradský cvrček vzal ty nejlepší skotské dudy a zazpíval k nim celý Tao te ťing, ani o centimetr by se nepřiblížil k tomu, co tihle idioti,“ Míťa kývl směrem, odkud hudba přicházela, „málem trefili.“

— Do čeho se pouštějí?

„Nevím,“ řekl Míťa. „Je to, jako by v životě předtím bylo něco k nezaplacení, a pak to zmizelo, a teprve potom mi bylo jasné, že to bylo. A ukázalo se, že naprosto všechno, co jsem předtím chtěl, mělo smysl jen proto, že existovala ta nepochopitelná věc. A bez ní nic není potřeba. A ani o tom nemůžu mluvit. Víš, k jakému ohni bych si opravdu přál letět? Byla tam jedna báseň, poslechněte si ji: „Není to život s jeho líným dechem, kterého lituji, co< život a smrt? Ale je to lítost nad tím ohněm, který zářil nad celým vesmírem a odchází do noci a pláče a odchází.“

„Podle mého názoru,“ řekl Dima, „není na tobě, abys litoval tohoto ohně. Bylo by vhodnější, kdyby tento oheň litoval tebe. Nebo si myslíš, že ty sám jsi tím ohněm, který jde do tmy a pláče?“

„Tak nechoď do té tmy,“ řekl Dima. „A neplač.“

Nad tanečním parketem se začala linout nová píseň – žena se smutně ptala temné oblohy, měsíce a dvou postav v tmavých pláštích, které se procházely po pláži, kde dnes byla, a stěžovala si, že neví, kde najít sebe ani někoho jiného – poslední slovo bylo nesrozumitelné, ale na tom nezáleželo, protože nešlo o slova ani o hudbu, ale o něco jiného, o to, že všechno kolem bylo také ponořeno do smutku a přemýšlelo, kde dnes je a jak najít sebe nebo někoho jiného.

„Líbí se ti to?“ zeptal se Míťa.

– Nic, – řekl Dima. – Ale hlavní výhoda je, že nechápe, o čem zpívá. Stejně jako tvoje kamarádka, která nenašla nic lepšího, než šetřit světlo, když odcházela do tmy. A tvoje kamarádka jako by pověsila na chodbu ceduli – „Když odcházíš, šetři světlo.“ Koneckonců, není to oheň, co odchází do noci, ale on sám, kdo opouští oheň.

„Tohle není můj kamarád,“ řekl Míťa.

– No, přesně tak, – řekl Dima, – s někým takovým bych taky neměl nic společného. Víte, všechno, co vzbuzuje v mrtvém soucit, je založeno na velmi jednoduchém mechanismu. Když mrtvému člověku ukážete například mouchu na mucholapce, zvrací. Ale když mu ukážete stejnou mouchu na mucholapce s hudbou a na vteřinu ho necháte cítit, že tou mouchou je on sám, okamžitě se rozpláče soucitem s vlastní mrtvolou. A zítra sám rozdrtí deset much. Jenže přesně těch samých mrtvých, jako je on sám.

„Znamená to, že jsem taky mrtvý?“ zeptal se Míťa.

„Samozřejmě,“ řekl Dima, „co jiného? Ale alespoň ti tohle můžu vysvětlit. A proto už nejsi úplně mrtvý.

„Děkuji,“ řekl Míťa.

Došli k nábřeží. Hráči domina už zmizeli a zbyly z nich jen noviny vlající ve větru, několik odsunutých beden, prázdné lahve od piva a rybí šupiny; kvůli melancholii, kterou hudba vyvolala, se zdálo, jako by se nejen vrátili domů, ale rozplynuli se v okolní tmě – k dotvoření pocitu chyběly jen jejich ošlehané kostry vedle lahví a vah.

– Proč mluvíš o tanečním parketu? – zeptal se Dima.

— Právě jsem tam letěl. Dokonce jsem sešel dolů a chvíli si sedl. Je to velmi zvláštní. Vypadá to, jako byste viděli, že jsou všichni mrtví, jako by byli ze sádry. Znáte tu hračku – dva dřevění medvědi s kladivy? Pohybujete dřevěnou tyčí sem a tam a oni narazí na kovadlinu?

– No, tam je to stejné. Všichni tančí, smějí se, klaní se a když se podíváte dolů, vidíte, jak se pod podlahou pohybují klády. Tam a zpět.

— No a co? Vždyť všichni letěli ke světlu. Ale ať letíte jak chcete, září jen taneční parket. A ukazuje se, že se zdá, že všichni letí k životu, ale najdou smrt. To znamená, že v každém konkrétním okamžiku se pohybují ke světlu, ale skončí ve tmě. Víte, kdybych psal román o hmyzu, vylíčil bych jejich život takto — nějaká vesnice u moře, tma, a v této tmě hoří pár žárovek a pod nimi se nechutně tančí. A všichni letí k tomuto světlu, protože nic jiného není. Ale letět k těmto žárovkám je

Míťa luskl prsty a hledal správné slovo.

— Nevím, jak to vysvětlit.

„Už jsi to vysvětlil,“ řekl Dima. „Když jsi mluvil o měsíci. Měsíc je hlavní taneční parket. A zároveň hlavní žárovka hlavního Iljiče. Je to naprosto totéž. Světlo není skutečné.“

– Ne, – řekl Míťa. – Světlo je skutečné. Světlo je vždy skutečné, pokud je viditelné.

– „To je pravda,“ řekl Dima. – „Světlo je skutečné. Ale odkud pochází?“

– Co myslíš tím „odkud“? Z Měsíce.

– Ano? A napadlo tě někdy, že je vlastně úplně černá?

„Řekl bych, že je spíš žlutobílá,“ odpověděl Míťa a opatrně vzhlédl. „Nebo lehce namodralá.“

– Řekni mi to. Pět miliard much s tebou samozřejmě bude souhlasit. Ale ty nejsi moucha. To, že na Měsíci vidíš žlutou skvrnu, neznamená, že je žlutý. Nechápu, jak tohle člověk nemůže pochopit. Koneckonců, odpověď na všechny otázky visí přímo nahoře.

„Možná,“ řekl Míťa, „ale bohužel žádná z těchto otázek mi nevyvstává. Nicméně tě chápu. Chceš říct, že když se dívám na Měsíc, vidím sluneční světlo, které odráží, ale samotný Měsíc nesvítí. Podle mého názoru to není důležité. Stačí mi, že světlo existuje. A když ho vidím, to hlavní, co je ve mně, mě nutí se k světlu pohybovat. A odkud pochází, jaké je – to všechno jsou slova.

– Dobře tedy. Nechceš se pohybovat směrem k Měsíci. A ke kterému světlu se pohybuješ teď?

— K nejbližšímu lampovému sloupu.

„Dobře,“ řekl Dima, „provedeme tedy experiment na jednom hmyzu.“

Natáhl ruku s roztaženými prsty a všechna světla na nábřeží zhasla.

„A ke kterému světlu se teď vydáš?“ zeptal se Dima.

– Jsi úžasný/á. Jak jsi to dokázal/a?

– Přesně tak, – řekl Dima, – jak sis myslel. Domluvil jsem se s opravářem, že si sedne do křoví a počká, až mu dám znamení. A to všechno jen proto, aby na tebe udělal dojem.

– No, v podstatě ano. Pravda, ne tak úplně. Na opraváře a ceduli jsem sice myslel, ale na keře ne.

– Myslel jsi i na keře.

– Ano, nemluvím o lucernách. Mluvím o Měsíci. Přesněji řečeno, o Čechovovi, na tom nezáleží. Jak to děláte?

– Cože? Čtení myšlenek?

– Ne, to zvládnu sám. U ostatních je to snadné. Mluvím o lucernách.

– Je to velmi jednoduché. Pokud si odpovíte na jednu otázku, můžete ovládat všechny typy světla.

„Jakou otázku?“ zeptal se Míťa.

– Obecně je lepší si tuto otázku položit sám, ale protože k tomu nejste moc nakloněn, zeptám se vás na ni.

Dima se odmlčel.

„Měsíc odráží sluneční světlo,“ řekl. „A jaké světlo odráží slunce?“

Míťa se tiše posadil na lavičku a opřel se.

Bylo ticho, vítr šuměl listím nad hlavou a šumění moře se mísilo s posledními tóny umírající písně – zdálo se, že tento smíšený zvuk skutečně vycházel ze žlutého kruhu tanečního parketu visícího na obloze. Pak se přidal řev výletní lodi blížící se k molu a její pomalu se vznášející světla se objevila vlevo.

– Americký chlapče, odejdu s tebou, odejdu s tebou – Moskvo, sbohem, – nad tanečním parketem se ozvaly dva jasné mladé hlasy a doprovod balalajek k nám doléhal, prostý a dojemný, jako šaty pionýrské dívky.

celkový počet zhlédnutí: 53982