Azení dolů: Jak se množí husy a kachny

Pokračujeme v seznamování se zvířaty a ptáky a cestou potvrzujeme nebo vyvracíme přetrvávající mýty.

Tradiční fotka dne — bouřka skoro nad námi. Bouřka byla tak akorát: málem jsme ohluchli, zvířata se schovala do domečků, déšť se lil v nečekaně malém množství. S tak lehkou hudbou to mohlo spláchnout víc! Před touto bouřkou panovalo dva týdny opravdové přírodní peklo. Teplota byla přesně pod čtyřiceti stupni a to už je daleko za hranicí pohodlí. Teď také čekáme na trochu deště, ale nikam nespěcháme. I když se o pět stupňů ochladilo, dá se to tak říct. Místo pekla to přešlo do kategorie „peklo“. Bouřku jsem vyfotil na smartphone, nečekal jsem, že zachytím blesky, kterých bylo obrovské množství. Ale jeden jsem zachytil!

Husy

O těchto legendárních ptácích jsem psal už mnohokrát. K historickým aspektům není co dodat, ale poněkud mě zaráží, že husy se v severních oblastech téměř vůbec nechovají. Je to mimořádně chytrý, obrovský, plodný pták, celoroční (snáší velmi nízké teploty, ale i ty vysoké – snadno), jeho hlavní potravou je tráva, seno, vojtěška, obilí. Samé výhody. A nepamatuji si, že bych při projíždění Uralem viděl byť jen malá hejna hus v soukromých domech lidí. Ale to je značná zásoba masa a to za krátkou dobu (4-6 měsíců!).

Tak o čem to mluvím?

Letos se s husami stala nějaká přírodní anomálie. Mnoho místních mi říkalo, že to byla nějaká katastrofa: některé líhně vyhořely (a měli jsme i jednu, která se zhroutila s obrovským množstvím vajec), některé měly téměř všechna vajíčka neoplozená, některé měly. Možných katastrof je spousta, ale ve skutečnosti to byl rok „bez hus“. A pak jsem byla ráda, že jsme do líhní dali doslova všechna vejce, která naše husy snesly. A že se z většiny z nich díky tomu stala roztomilá housata. Bylo tam i jedno neoplozené, ale i tak se vylíhlo hodně malých housatek. Navíc se vyznamenaly naše dvě krásné chologorské husy. Nejenže celou sezónu pravidelně snášely vejce, ale na konci si najednou sedly společně do jednoho hnízda. Musela jsem ověřit další mýtus, že husy v hnízdech líhnou kuřátka naprosto bez problémů. Prvním krokem bylo samozřejmě je z hnízda vyhnat a poslat do obecné společnosti, aby se procházely, plavaly a jedly trávu. Podle všech legend jsou hnízda takových ptáků na nějakých tajných místech a sedí samozřejmě sami, ne ve dvojicích. Ale ta naše se neusadila jen tak kdekoli, ale přímo v husí ubikaci. Doslova v nejoblíbenějším koutě všech hus. Žádný klid, žádné ticho. Pro tyto ptáky velmi neobvyklé a nekonvenční. Ale holčičky seděly pevně, jako by byly přibity :)) A já se rozhodla poslechnout jejich mateřský instinkt a nedotýkat se jich. No, vlastně, co jsme riskovali: tucet vajec? V této době už husy začaly letní přestávku ve snášce vajec, takže experiment začal. Ale část o „jednom po druhém“ se okamžitě rozpadla, část o „tajných místech“ také popraskala podél i napříč, ale třetí část mýtu jsme „podrobili“ přirozené zkoušce. A začalo 32denní čekání. Zpravidla žádných 32 dní není potřeba, to jsme si už experimentálně ověřili a pamatovali si to. V našich inkubátorech se housata líhnou 28. den, ale nebyli jsme si vědomi toho, jak to dopadne při inkubaci pod husami. Přesně o 28 dní později jsem se za pronikavého vrzání nesrozumitelné povahy vrhl do husí farmy. Cítil jsem se, jako by někdo někomu šlápl na nohu, a on srdečně zakřičel. Hlasitě. :)) Vběhl jsem do husí farmy a tam všechny naše dospělé husy stály kolem hnízda a uspořádaly shromáždění s požadovanými „schváleními“ a „hurá-hurá“. Ukázala prstem na dveře, sledovala, jak vylétly jako kulka do svého venkovského prostoru a.

Tady se podívej zblízka, to je nádhera!

To znamená, že se našim dvěma husím holčičkám vylíhlo první housátko :))

A okamžitě začala bolest hlavy: nechat ho tak, jak je (co když ho dospělí rozdrtí nebo klují), nebo ho poslat na hřiště k malým šupinatým husám a kuřatům? První noc jsem se rozhodla ho nechat, ale ráno jsem zjistila, že už není v hnízdě, ale uprostřed kotce. Seděl a doslova plakal. A matky seděly na zbývajících vejcích: pocit zodpovědnosti za zbývající vejce se ukázal být silnější. Malé housátko se okamžitě rozjelo v náručí k malým housátkům a já jsem matky od hnízda odehnala, aby vejce zkontrolovaly. V důsledku toho jsem našla jedno rozdrcené vejce s housátkem a zbytek snůšky byl prázdný.

Ponaučení z této bajky je toto: Už nikdy nenechám naše husy sedět na hnízdě. Nejenže je to neproduktivní, ale také to narušuje normální tok života v husárně. Vejce dám do inkubátoru, aby se z nich pořádně vylíhla velká mláďata. Ale nicméně se mýtus potvrzuje – husy opravdu umí vylíhnout housata :))))))) Ale je to nutné?

Němé kachny

U nás se najednou objevily němé kachny. Jako obvykle jsme jeli a jeli. A v Matvejevově Kurganu jsme se zastavili v rohovém domě a vzali si tři kachny. Tedy, neukradli jsme je, koupili jsme je :))). A pak jsme cestou domů koupili dospělou kachnu, abychom s nimi jeli do jiné lokality. Za pár dní se spřátelily a pak uběhl měsíc, další a přišlo jaro. A vejce se začala líhnout :))) Když jsme si uvědomili, že se blíží období odpočinku, dali jsme devět vajec do speciálně vybavené malé místnosti-hnízda a pozvali tam jednu z kachen. Okamžitě se pohodlněji usadila a téměř měsíc vybíhala z domu jen dvakrát denně na pár minut: napít se, jíst a protahovat si nohy a ruce. A pak běžela zpátky. Výsledek byl úžasný – z devíti vajec se vylíhlo devět kachňat. To znamená 100% výtěžnost!

Čekání se ukázalo být také velmi dlouhé. Ale pak jednoho rána vypadla kachně z hnízda skořápka a za ní další. Tehdy jsem tušila, že to znamená, že se rodina rozroste alespoň o dvě kuřátka. A skutečně. Kachna vyhodila z hnízda nyní už nepotřebné skořápky a načechrala je nad malými zvědavými kachňaty :)))) Loupali se ještě dva dny. A kachna tyto dva dny, a pak ještě pár dalších, poctivě proseděla, aby se ujistila, že jsou všichni po vězení ve vajíčku osušení a zahřátí.

Dva dny kachna mláďata hlídala v hnízdě. Zřejmě čekala, až se vylíhnou a pořádně oschnou. Pak si ještě pár dní zvykala na svůj malý pokoj ve stáji: naučila se jíst, pít a schovávat se pod matčina křídla pro případ nebezpečí. A pak kachna vzala své pištící potomstvo na první procházku.

Tatínek-kachna okamžitě vyletěl do školky a začal pilně předstírat, že je starostlivým otcem rodiny. To byla velká úleva, protože jsem nevěděl, jak se k dětem vůbec bude chovat: co kdyby je oďobal? Ale ne. Všechno šlo skvěle. Tatínek roztáhl křídla doleva a doprava a začal s nimi třást, jako by předváděl varovný tanec: „Jen se ke mně zkus přiblížit! Dostanu tě!“ Nebo to možná byla nějaká hrdost na to, že to nezkazil?

Tak strávil půl dne vedle své matky a malých kachňat. A po půl dni měl křídla přehozená zpět na záda do své obvyklé polohy a tatínek odběhl s jinou kachnou plavat a jíst trávu.

Žanna si jako první všimla, že se na našem dvoře ožilo. A protože v minulém životě zřejmě chovala drůbež, kachňata ji k sobě nepřitahovala víc než magnet.

Kachna zná Žannu od samého začátku jejího života. Ale teď samozřejmě „důvěřuj, ale prověřuj“ :)))) Proto naše Žannočka nejprve dostala od kachní matky cenné pokyny a poté se dočkala plného souhlasu a začala mláďata pozorovat a chránit. Mláďata jsou Žanniným bolavým místem. Jakmile mláďata uvidí, okamžitě se k nim usadí a dbá na to, aby jim nikdo neublížil. A jen medituje. Dospělí ptáci jsou k takovému neobvyklému chování psa s pochopením, jako by cítili, že od nich mohou očekávat jen pomoc a dobrou vůli.

Takže celý první den procházky strávil nekonečný trénink: děti plavaly, jedly, běhaly za Žannou a motýly a také trénovaly, jak jít doma do svého pokoje a jak vyjít ven.

Za tyto tréninky se starala kachní matka. Dbála na to, aby nikdo nikde nespadl, neztratil se a celkově udržovala pořádek. A druhý den už malí vybíhali a běželi přesně tam, kam potřebovali, bez problémů, aniž by se zasekávali v různých děrách a rušili kohokoli v okolí. A překvapivě hned první den našli nádobu s vodou a hned do ní vlezli, aby si zaplavali.

Tady opakuji znovu a znovu: aby rozuměli. Ale příroda sebevědomě diktuje pravidla chování a děti se jimi řídí. Krása! Do příští jarní a letní sezóny už budeme důkladně zběhlí v chovu laloků, a to nám ušetří nervy a čas, což je v našem případě velmi důležité :)))

A trochu přírody

Při procházení starých fotografií z mého minulého života jsem narazil na jednu velmi ilustrativní, pořízenou v Čeljabinsku (u vjezdu z dálnice Sverdlovsk-Čeljabinsk na ČMZ) v roce 2012. Hned řeknu, že tento šokující pohled na oblohu není zdaleka to nejstrašnější, co jsme za ta léta, co žijeme v tomto obrovském městě, viděli. Spíše to byl obyčejný den a známý pohled na plech nad obytnými zónami. Náš bývalý dům se nachází přímo pod vrcholem nebeské pyramidy. Noční můra. To nejsou mraky, to jsou emise z továren, to si dokážete představit v realitě.

A tohle je opravdový (přírodní!) mrak se skutečným (přírodním!) lijákem. Někde poblíž Taganrogu :)))

Jak se říká: pocítíš ten rozdíl. A. Pořád se chceš ptát, proč jsme se přestěhovali? Vážně. Nebo už nechceš? :)))

Do další zprávy. Máme pro vás úžasné překvapení, o které se s vámi, našimi milými čtenáři, určitě podělím. Jakmile nashromáždíme nějaké fotky, bude o tom článek. A o čem – příště.

Všem krásné pokračování léta!