Adresy Petrohradu | Červjak

Na planetě Zemi žije více než tři sta druhů žížal, včetně asi deseti druhů na půdách Petrohradu a Leningradské oblasti. Po vydatných deštích vylézají žížaly ve velkém z podzemí na povrch půdy, kroutí se po cestách a cestách, včetně asfaltových. Často, když se utopili, leží na dně louží. Nejmenší žížaly jsou dlouhé asi 1 centimetr a nejdelší (Microchaetus rappi) dosahuje délky 6,7 metru s průměrem 2 cm. s velkým hadem.

V běžné řeči se označení „žížaly“ používá pro všechny více či méně velké zástupce kroužkovců malých z čeledi Lumbricidae, patřících do třídy Oligochaeta a žijících v půdě. Na druhé straně, máloštětinatci jsou součástí kmene kroužkovců. Na půdách Petrohradu a Leningradské oblasti, stejně jako v celé centrální zóně, je nejznámější červ obecný neboli žížala zemní (Lumbricus terrestris). Jeho tělo dlouhé 10–16 cm je rozděleno prstencovými zúženími na 110–180 prstenců nebo segmentů. Každý segment má 8 malých elastických štětin. Jsou téměř neviditelné, ale pokud přejedeme prsty od zadního konce těla červa dopředu, okamžitě je ucítíme. Těmito štětinami se červ při pohybu opírá o nerovnou půdu nebo stěny svého průchodu.

V severoamerických Spojených státech byla žížala domestikována v roce 1959. Jedná se o dnes již známou kalifornskou žížalu. Nyní se chová téměř ve všech zemích, kde je rozvinuté zemědělství. Kalifornský červ je tmavě červené barvy, jeho délka je 8-9 centimetrů, jeho životnost je až 16 let. Produktivita domácích kalifornských žížal je následující: když zpracují jednu tunu hnijících rostlinných zbytků, získá se 600 kg hnojiva.

Zajímavá je otázka, kde je přední strana žížaly a kde zadní strana. Přední část červa snadno najdete – je ostrá a vždy tmavší než zadní část. A jeho zadní část je lehčí, zaoblená a má tvar rýče. Zjistit, kde je hřbetní a kde ventrální strana těla červa, také není obtížné: záda jsou konvexní a tmavší než ploché břicho.

Vezmeme-li červa do rukou, zjistíme, že povrch jeho těla je mokrý a pokrytý hlenem. Tento sliz usnadňuje pohyb červa v půdě. Pod tenkou vrstvou povrchu červa jsou kruhové svaly a pod kruhovými svaly jsou mohutnější podélné svaly. Stahováním kruhové svaly prodlužují tělo červa a podélné svaly jej zkracují.

Díky střídavé práci těchto svalů se červ pohybuje. Pokud je půda měkká, červ do ní proniká přední částí těla. Přitom ji nejprve stlačí, aby ztenčila, a zatlačí dopředu mezi hrudky zeminy. Potom přední konec zhoustne, odtlačí půdu od sebe a červ vytáhne zadní část těla. V husté půdě si červ požírá cestu a prochází půdou střevy. Na povrchu půdy lze vidět hrudky této „vynechané“ půdy, zvané koprolity.

Uvnitř žížaly prochází několik trubic: dorzální a břišní krevní céva, kam je červená krev obsahující hemoglobin pumpována pěti miniaturními pumpami – primitivní srdce, a hlavní trubice – trávicí kanál, táhnoucí se od úst, umístěný na předním konci žížaly. tělo, ke konečníku – na zadní straně

Trávicí trubice má žlázy a žvýkací žaludek, kde se mele jídlo. K rozmělnění potravy v žaludku spolkne červ jako pták drobné oblázky. Střeva jsou obklopena sítí krevních kapilár, která zajišťuje vstřebávání živin do krve. Žížala se živí hnijícími rostlinnými zbytky, které spolkne spolu s půdou. Žížaly nemají dýchací systém. Červ dýchá povrchem celého těla. Vylučovací systém červa se skládá z párových trubic v každém segmentu těla, s výjimkou koncových. Na konci každé trubice je trychtýř, který ústí do tělesné dutiny. Prostřednictvím této nálevky jsou odváděny konečné odpadní produkty, především amoniak.

Nervový systém žížaly se skládá z perifaryngeálního nervového prstence – něco jako mozek – a ventrálního nervového provazce. Zajišťuje koordinovanou práci svalových vrstev spojenou s hrabáním, pohybem, krmením a sexuální aktivitou žížaly. Žížala nemá smyslové orgány – zrak, sluch, čich – ale jsou zde hmatové a světlocitlivé buňky rozeseté po celém povrchu těla a umožňující žížale cítit dotek na těle a změny osvětlení.

Žížaly jsou hermafroditi: každý jedinec má mužské i ženské reprodukční orgány. Během procesu kopulace dvou jedinců dochází k vzájemnému oplodnění, tedy k výměně samčích gamet – spermií, po které se partneři oddělí. Po kopulaci se kolem každého červa vytvoří pás – hustá trubice, která vylučuje obal kokonu. Kokon dostává živiny, kterými se embrya následně budou živit. V důsledku expanze kroužků umístěných za kokonem je tlačen dopředu směrem k hlavovému konci. V této době je otvorem vejcovodu do kokonu sneseno 10-12 vajíček.

Poté, jak se zámotek pohybuje, do něj vstoupí spermie ze spermatických schránek přijatých od jiného jedince během kopulace a dojde k oplodnění. Poté zámotek sklouzne z červa a jeho otvory se rychle uzavřou. Tím zabráníte vysychání vajec, která obsahuje. Vývoj žížal je přímý, to znamená, že nemají larvy, z vajíčka se vylíhne mladý červ.

Chování žížal je poměrně složité. Charles Darwin na to poprvé upozornil, když zjistil, že mají jakousi duševní aktivitu. Darwina zasáhla následující pozorování: žížaly tahají listy do svých nor tak, že je chytají za vršek, a ne za stonek, takže list klade nejmenší odpor, když je tahán do těsné dutiny. Jako by červ věděl, že vrchol listu je užší než jeho základna. Žížaly přitom vždy tahají jehličí borovice za řapík, tedy základ společný pro dvojjehlice. V tomto případě kladou jehly také nejmenší odpor. Jehla uchopená za konec jedné ze dvou jehel by uvízla u vchodu do nory, protože druhá jehla by ležela přes otvor dutiny a úkol zatáhnout ji dovnitř by se stal nemožným. Charles Darwin ve svých pokusech nabízel žížalám trojúhelníky vystřižené z papíru a ty je stahovaly nejvýhodnějším způsobem.

Žížaly žijí až 10 let a v zajetí – až 15 let. Ve volné přírodě na podzim, v našich podmínkách, každý červ zaleze do země do hloubky 2 m, kde se stočí do klubíčka, pokryje se filmem hlenu a usne na celou zimu.

Význam žížal spočívá v tom, že průchody v půdě ji uvolňují a usnadňují pronikání vody a vzduchu nezbytné pro vývoj rostlin. Hlen vylučovaný červy slepuje ty nejmenší částice půdy, čímž zabraňuje jeho rozstřikování a erozi. Zavlékáním rostlinných zbytků do půdy přispívají k jejich rozkladu a tvorbě úrodné vrstvy.

Žížaly také pracují na zlepšení chemismu půdy. V půdě zpracované a odhozené ve formě koprolitů se tak zvyšuje obsah vápníku, hořčíku, amoniaku, dusičnanů a kyseliny fosforečné – a to jsou pro rostliny nejcennější látky. Kromě toho červi vypouštějí krystaly uhličitanu vápenatého, které neutralizují škodlivé půdní kyseliny.

Není divu, že velký Charles Darwin řekl: „Pluh je jedním z nejstarších a nejdůležitějších vynálezů člověka; ale dávno před jeho vynálezem byla půda řádně obdělávána červy a vždy jimi obdělávána bude. Je velmi pochybné, že existují jiná zvířata, která by zaujímala tak významné místo v historii zemské kůry.”

Obálka publikace: Skutečný živý červ na dvoře redakce ZhUVTs „Adreses of St. Petersburg“. Foto Khrol Mitic-Alexandrov.